K blížícím se desátým narozeninám si náš oddíl dal dárek jako hrom. Stal se členem Shooters MMA. Po absolvování čtyřdenního kurzu v Stokholmském Fighter - centre se Daniel Barták a Bohumil Lungrik stali šiřiteli konceptu, který společně s mnoha instruktory a bojovníky (mezi hlavní patří Randy Couture, Roy Harris a Murilo “Ninja” Rua) sestavil hlavní instruktor kurzu August Wallén.

Vale Tudo a Brazilské jiu-jitsu jako účinnou sebeobranu pro muže i ženy a jako sportovní disciplíny. (Pravidelné tréninky, individuální výuka v malých skupinách, semináře, soustředění, soukromé lekce...)

SHOOTERS MMA

Shooters MMA je profesionálně řízený tým MMA (smíšených bojových umění), mající zastoupení v několika zemích. Shooters vzdělává instruktory, podporuje své členské školy a propaguje své týmové bojovníky.

Shooters MMA se skládá z lidí, sdílejících opravdový zájem a nadšení pro smíšená bojová umění (MMA). Neexistují dva stejní lidé, toto pravidlo se týká i Shooters MMA a víme proto, jak využít různorodost. Všichni členové jsou vedeni k tomu, aby přispívali k vývoji týmu a všichni instruktoři mají vliv na přijímaná rozhodnutí. Komunikujeme pomocí našeho intranetu, umožňujícího nám udržovat kontakty se všemi instruktory Shooters MMA bez ohledu na to, kde se po světě nacházejí.

Shooters MMA je pokrokový a inovující tým, neustále zlepšující svoji koncepci v souladu s probíhajícím vývojem smíšených bojových umění. Pomocí nejpokročilejších kurzů zajišťujeme, že naši instruktoři jsou zásobeni vědomostmi o nejnovějších technikách a tréninkových metodách. V bojové škole, náležející ke Shooters, máte zaručen trénink a instruktáž vysoké kvality.

Bojovníci Shooters MMA jsou velice úspěšní jak v profesionálních, tak amatérských MMA soutěžích. Bojovníci z našeho týmu jsou vysoce kvalifikovaní a pro oko diváka zajímaví a bojovali na soutěžícj jako M-1, Shooto Japan, AFC, EVT, Ultimate Combat a v mnoha dalších. Úspěšná propagace a dobré mezinárodní kontakty získaly Shooters vysokou důvěryhodnost ve světě smíšených bojových umění. Shooters a naši bojovníci jsou pravidelně představováni na všech internetových stránkách, zabývajících se MMA. Naším cílem je stát se jedním z předních světových MMA týmů.


Co to jsou smíšená bojová umění - (Mixed martial arts - MMA)

V roce 648 před naším letopočtem byl na řecké olympijské hry uveden Pankration (v řečtině "veškerá síla"), drsná směs řeckého boxu a zápasu. Tento sport se stal nejpopulárnější olympijskou disciplínou po celém helenistickém světě. Údery vestoje byly jeho běžnou součástí, ale většina zápasů v pankration byla rozhodnuta na zemi, kde byly zavedenými technikami jak údery, tak submission.

Moderní smíšená bojová umění (MMA) začaly v podobě soutěží "boje bez pravidel" (Vale tudo), které se staly populární v Brazílii od poloviny 20. let minulého století. Sport se dostal do popředí v mezinárodním měřítku v roce 1993 prostřednictvím turnaje Ultimate Fighting Championship (UFC).

MMA pokrývá všechny oblasti boje beze zbraně a je uzpůsobeno jak pro sparing, tak soutěžní zápasy. Cílem je stanovit co nejméně pravidel a zároveň uchránit bojovníky před vážným zraněním. Všeobecně tvoří jádro všech moderních MMA koncepcí tři bojové styly: box (a to včetně kickboxu a muai-thai), zápas (volný styl, řeckořímský zápas a v menším rozsahu judo) a brazilské jiu-jitsu (BJJ). Většina bojovníků MMA se dá zařadit do jedné ze tří všeobecných kategorií/typů strategie:

Zápasník (groundfighter), který si vynutí boj na zemi a soustředí se na vynucení závěrečného submission chvatu. Zápasník má nejblíž k čistému grapplingu, který najdeme dnes v rámci MMA.

Zápasník (wrestler), jehož síla obvykle spočívá v poražení soupeře na zem (takedown). Obvyklou jeho strategií je takzvané "ground´n´pound", což znamená poražení soupeře na zem, dosažení dominantní pozice na zemi a zakončení boje údery.

Boxer (striker), který raději zůstane v postoji a vítězí pomocí knockoutu. Strategie strikera se také někdy nazývá "sprawl´n´ brawl", což znamená zaměřit se na obranu proti takedownům za účelem udržení se v postoji a další výměny úderů.

Koncepcí Shooters MMA je klást rovnocenný důraz na všechny tři výše zmíněné strategie. Trénink připomíná tréniky boxerů, zápasníků a bojovníků BJJ, ale s menším výběrem technik. Zaměřujeme se rovněž na "spojování", což znamená použít box na přípravu poražení na zem, nebo jak někoho porazit na zem a udržet si pozici na vynucení submission chvatu, nebo údery na zemi apod.

Profesionální bojovníci Shooters MMA budou bojovat v rámci každé seriózní MMA soutěže, obvykle v té, která má méně restriktivní pravidla. Shooters ale také pravidelně pořádá tréninkové soutěže s poněkud přísnějšími pravidly pro naše amatérské bojovníky.

VALE TUDO A BRAZILSKÉ JIU JITSU

Krátká historie smíšených bojových umění, vale tudo a brazilského jiu jitsu

Vale tudo (portugalský výraz pro „vše je možné“) znamená zápas v boji beze zbraní s minimálními stanovenými pravidly a týká se zvláště moderních turnajů smíšených bojových umění (MMA). Vale tudo je někdy považováno za svébytný bojový sport a specifický bojový styl.

Samotný termín pochází názvu televizního pořadu, vysílaného v Brazílii v 60. letech 20. století. Pořad přinášel živě zápasy bojovníků různých stylů, uváděné velmistrem brazilského jiu jitsu Heliem Gracie. Později byl pořad změněn na turnaj v brazilském jiu jitsu, jehož vítěz následně vyzval soupeře, vyznávajícího jiný bojový styl.

Brazílie se svými turnaji „vale tudo“ se stala kolébkou moderních smíšených bojových umění již od 20. let minulého století. Nejdříve se ale podívejme krátce do historie.

„Veškerá síla“ - Pankration

V roce 648 před naším letopočtem, uvedli staří Řekové na olympijské hry sport pankration. Výraz je kombinací svou řeckých slov - „pan“, znamenající „vše“ a kratos, znamenající „síla“. Jedná se o přesný popis samotného sportu, který byl směsicí řeckého boxu a zápasu. Pankration měl pouze dvě omezující pravidla: bylo zakázáno kousání a vydloubávání očí, přestože Sparťané občas dovolovali i tyto techniky. zápasy končily pouze tím, když jeden zápasník upadl do bezvědomí nebo se vzdal soupeři vztyčením ruky. Zápasy často trvaly celé hodiny a někdy skončily smrtí jednoho nebo dokonce obou účastníků. Pankration se přesto stal nejpopulárnějším řeckým olympijským sportem nejen v Řecku, ale po celém helenistickém světě.

Zápasy se odehrávaly v aréně či „ringu“, představujícímu čtverec s úhlopříčkou asi 14 stop, což podle starých Řeků nahrávalo boji zblízka a na zemi. Zápasy řídil rozhodčí, ozbrojený holí, která byla někdy používána na podpoření jeho rozhodnutí, často porušovaná bojovníky, kteří se octli v nevýhodě.

Obecně používanými technikami byly údery pěstí, páky, škrcení, údery lokty a koleny a kopy, z nichž se používaly především kopy na stehno, genitálie a břicho. Výměny úderů vestoje byly běžné, ale většina zápasů pankration byla rozhodnuta na zemi, kde se používaly submission i údery. Pankratisté byli proslulí svými zápasnickými dovednostmi a používali množství technik, včetně takedownů (poražení soupeře na zem), škrcení a pák, a to často velice efektivně. Škrtící techniky byly nejčastější příčinou úmrtí na zápasech.

Starověcí pankraté se stávali proslulými hrdiny a objektem mýtů, například pověstí o Arrichionovi, Dioxxipovi a Polydamovi. V pozdější době se snažil makedonský král Alexandr Veliký získat co nejvíce pankratů pro službu ve své armádě, protože jejich bojové schopnosti byly doslova legendární.

Když v roce 326 př. n. l. Alexandr napadl Indii, v jeho službách se nacházel velký počet pankratů. Obecně se věří, že právě tento historický okamžik znamená počátek asijských bojových umění, protože většina z nich odvozuje svoji historii z Indie zhruba v tomto časovém období. Řecký pankration je historicky první doložitelnou formou smíšených bojových umění a představuje jejich nejdrsnější a společensky nejméně kontrolovanou formu, stojící za hranicí sportu. Pankration je z dnešního hlediska již zcela nepřijatelná forma zápolení.

Poté, co Řecko bylo dobyto a začleněno do Římské říše, upadl pankration víceméně v zapomění, protože preferovány začaly být jiné formy bojových sportů, zejména box a zápas a v Asii se prudce rozšířila řada místních bojových umění.

Tato situace trvala téměř dvě tisíciletí, až do roku 1925, kdy v brazilském Riu de Janeiru sport smíšených bojových umění vstal z mrtvých za velice překvapivých okolností.

Rodina Gracie

Pokud chceme skutečně porozumět znovuobjevení smíšených bojových umění, je nezbytné se krátce věnoval historii brazilské rodiny Gracie. V roce 1801 George Gracie emigroval ze Skotska do Brazílie a usadil ve na severovýchodě v provincii Para. Jeho rodině se dařilo a na počátku 20. století do stejné oblasti přicestoval z Japonska muž jménem Mitsuo Maeda. Japonská vláda zamýšlela ekonomicky a politicky pronikat do oblasti a Maeda byl jejím vyslancem. Maeda se velice rychle spřátelil s Gastao Graciem, vnukem George Gracie, který byl aktivní v místním politickém životě. Gastao použil svůj vliv, aby Maedovi pomáhal v jeho projektu.

Kromě toho, že Maeda byl zkušeným politikem, byl rovněž proslulým mistrem v bojovém umění judo. Maeda, neboli také hrabě Koma, jak byl znám v Japonsku, nabídl, že Gastaovy syny začne učit judo. Maeda tedy trénoval jeho syna Carlose od jeho 15 do 21 roku a poté se vrátil do Japonska. Carlos následně začal učit své bratry: Helia, Jorge, Osvalda a Gastao juniora bojové umění, které mu svěřil Maeda. Graciovi bratři ale nebyly vázáni striktní japonskou tradicí a začali umění judo přizpůsobovat a činit jej ze svého hlediska praktičtějším a začleňovali do něj prvky, odpozorované z reálného boje. V roce 1925 Carlos odjel se svým o 11 let mladším bratrem Heliem do Rio de Janeira, kde otevřeli svoji akademii jiu jitsu.

Graciovská výzva

Jak Carlos a Helio postupně zdokonalovali své umění v nové akademii, Carlos vymyslel geniální marketingovou strategii, jak přilákat pozornost. Vydal dnes již proslulou „Graciovskou výzvu“. „Musel jsem něčím šokovat lidi“, říká. Začal tím, že si v několika denících v Riu zaplatil inzerát, v němž byla fotografie jeho jako muže štíhlé nenápadné postavy a text „pokud chcete zlámat ruce nebo žebra, zavolejte Carlosovi Gracie na tomto telefonním čísle“.

Od této chvíle začala renesance profesionálních smíšených bojových umění v západním světě, protože Carlos a později také jeho mladší bratr Helio a také synové obou mužů, se začali všude možně účastnit zápasů vale tudo. Tyto zápasy velice připomínaly zápasy v pankration a účastnili se jich místní karatisté, profesionální boxeři, šampioni capoeiry a další lidé, snažící se prokázat, že jsou lepší, než bratři Graciovi.

Pověst o těchto zápasech se brzy rozšířila po celém Rio de Janeiru a začalo na ně docházet početné publikum. Výsledkem bylo, že zápasy vale tudo se začaly odehrával přímo na velkých fotbalových stadionech a přilákaly rekordní návštěvy. Prvním z těchto profesionálních střetnutí byl zápas mezi brazilským boxerským šampionem lehké váhy Antonio Portugalem a Carlosovým mladším, menším a mnohem subtilněji stavěným bratrem Heliem. Helio v zápase zvítězil za dobu kratší než 30 vteřin a okamžitě se stal národním hrdinou. Brazílie v této době neměla žádné mezinárodně uznávané sportovce a Helio rychle zaplnil toto vakuum.

Jak takový zápas ve stylu vale tudo mohl tehdy vypadat, nám nejlépe přiblíží pasáž z knihy japonského mistra juda Kimury, který v roce 1958 nastoupil proti brazilskému šampionu vale tudo.

„... mým protivníkem byl Valdimar Sanatana, 25let starý černý muž, šampion v boxu těžké váhy. Byl také držitelem 4. danu v judo a rovněž šampion v capoeiře. Měřil 183 cm a vyznačoval se dobře rozloženou a působivou svalovou hmotou. Vážil necelých 100 kg... Bahía, kde se zápas odehrál, bylo přístavní město, kde byli vykládáni černí otroci... kteří měli zakázáno nosit zbraně. Následně rozvinuli mnoho bojových umění, jak mě bylo řečeno a vale tudo bylo jedno z nich.

Předchozím šampionem ve vale tudo byl Helio Gracie, se kterým jsem bojoval. Santana ho ale v roce 1957 vyzval a po dvou hodinách deseti minutách Helia zasáhl kopem na břicho. Helio už nevstal a byl knockoutován...

Ve vale tudo nejsou tolerovány žádné zakázané techniky. Jediný prohřešek má za následek okamžitou diskvalifikaci. Nejsou povoleny zápasnické boty. Když soupeři bojují v postoji, nesmí vést údery pěstí, ale pouze otevřenou dlaní. Jakmile se ale dostanou do kontaktu, mohou zasazovat všechny druhy úderů, kromě úderů na genitálie.

Všechny typy hodů a submission jsou legální. Vítězem se stává ten, jehož soupeř je knockoutován, nebo se vzdá.

Zazněl gong. Nejprve jsme obkroužili ring. Lehce jsem vysunul ruce v gardu a připravil se na jeho kopy. Adema, rovněž v gardu, stáhl hlavu a postavil se jakoby v boxerském gardu. Začal mi zasazovat kopy směrem na hlavu. Srážel jsem je rukama a kontroval pravým lowkickem... Valdimar začal útočit levými i pravými roundkicky. Ustupoval jsem a vyhýbal jsem se jim, ale najednou jsem do tváře dostal hromový úder... otevřenou dlaní... Když jsem byl zasažen do spánku a rozostřilo se mi vidění, znovu přišly levé a pravé roundkicky... Pomyslel jsem si, že Valdimar je o úroveň výše nežli já v úderech a kopech. Musím boj přenést na zem.

Srazil jsem roundkick levou rukou a naskočil jsem na úder hlavou do jeho žaludku s takovou silou, že jsem snad musel projít celým jeho tělem... Oslabilo ho to... Valdimar se sebral a znovu zaútočil highkickem. Duckoval jsem ho a naskočil do clinche, který jsem se snažil udržovat co nejtěsnější, abych mu znemožnil údery loktem a koleny.... najednou jsem dostal hroznou ránu... úder hlavou...

Adema vyslal zadní úder otevřenou dlaní, kterou se mi podařilo zachytit a nasadit Ippon-seoi. Zdálo se, že Santanu jasně hodím.... přepočítal jsem se... byli jsme zpocení a on neměl žádné gi.... uklouzl jsem a upadl na záda... okamžitě na ně naskočil... chytil jsem ho do gardu... náhle se mi před očima objevily stovky hvězdiček... dostal jsem přesný a silný úder pěstí přímo mezi oči...

Po čtyřiceti minutách nakonec skončil zápas remízou...“

Všichni proti Graciovým

Jakmile se informace o zápasech vale tudo dostaly do Japonska, místní velmistři tradičních bojových umění se jich okamžitě snažili zúčastnit a bojovat proti Graciům, protože si mysleli, že degradují jejich tradiční umění. Do Ria de Janeira putoval jeden japonský šampion za druhým a střetávali se s Heliem, který vždy stál proti mnohem mohutnějším protivníkům, často těžším o více než 50 kilogramů.

Patrně nejznámějším zápasem bylo střetnutí Helia Gracie a již zmíněného Kimury. Nechme znovu zaznít Kimurova slova:

„Jednoho dne nás vyzval Helio Gracie, držitel 6. danu v judo. Pravidla našeho zápasu měla být jiná.. o vítězi by rozhodla pouze submission.... Helio nejprve vyzval Kata, držitele 5. danu. Zazněl gong. Kato byl v dobré formě a několikrát hodil Helia. Nicméně po patnácti minutách jsem začal v Katově tváři spatřovat známky zoufalství... hody Heliovi vůbec neublížily, protože podložka byla měkká. Po třiceti minutách bylo jasné, že Kato je unaven... „Co se děje Kato, běž na zem, nebojuj vestoje!“, křičelo japonské publikum... Kato tedy Helia hodil pomocí O-soto-gari, dostal se do vítězné pozice a zahájil Jiu-jime. Publikum bylo nadšené.... Jak jsem ale zjistil bedlivým sledováním, Helio si zespoda připravoval škrtící chvat. Snažili se uškrtit navzájem, což trvalo asi 4 mintuy a Katova tvář zesinala... „Konec!“, vykřikl jsem a vskočil do ringu... Když Helio uvolnil svoje sevření, Kato se zhroutil na žíněnku.“

Po této porážce, která těžce zasáhla jeho hrdost, se Kimura rozhodl postavit Heliovi sám. O tomto vpravdě historickém utkání píše:

„Na stadion přišlo více než 20.000 lidí včetně brazilského prezidenta. Helio měřil 180cm a tehdy měl 80kg.... když zazněl gong, Helio mě chytil za kimono a zaútočil na mě pomocí O-soto-gari a Kouchi-gari. Se mnou to ale ani nehnulo. Nyní nastal můj čas... napadl jsem ho... po deseti minutách se mi podařilo Helia hodit pomocí O-soto-gari a chtěl jsem, aby jím to otřáslo. Podložka byla ale tak měkká, že do na Helia nemělo téměř žádný vliv.... jakmile padl k zemi, znehybnil jsem ho pomocí Kuzure-kami-shiho-gatame. Držel jsem se bez hnutí asi po tři minuty a pak se pokusil zabránit mu v dýchání... Helio zatřásl svoji hlavou, snažil se nadechnout, už to nemohl vydržet a tak se pokusil odstrčit mé tělo levou rukou. V tuto chvíli jsem uchopil jeho levé zápěstí svoji pravou rukou a zkroutil ji. Nasadil jsem Udegarami a myslel jsem, že se okamžitě vzdá. Helio ale neodklepal na podložku. Neměl jsem jinou možnost, než pokračovat v kroucení ruky... a stadion ztichl... do ringu vletěl bílý ručník. Zvítězil jsem TKO...“

Helio Gracie nicméně porazil mnoho velkých japonských mistrů a během své návštěvy USA porazil také světového šampiona v zápase ve volném stylu v supertěžké váze, Američana Freda Eberta. Helio, vážící pouze 135 liber, úspěšně bránil jméno rodiny Gracie a její bojové umění, často vůči soupeřům vážícím až 300 liber. To vše úspěšně činil v letech 1935 až 1951, kdy se role rodinného šampiona, hájícího brazilské jiu jitsu a odpovídajícího na „Graciovskou výzvu“, ujal Carlosův syn Carlson a později Heliovi synové Rolls, Rickson a Rorion.

Nový bojový sport vale tudo se stal neskutečně populárním a v poměru prodaných vstupenek se octl těsně za fotbalem. Tento status má vale tudo v Brazílii dodnes. Brzy byla utvořena řada formálních soutěží a organizací a turnaje vale tudo začaly být pořádány pravidelně. Bojovníky byli mistři brazilského jiu jitsu, boxeři stylu Muai thai, zápasníci stylu lutta livre, klasičtí boxeři a borci řady dalších stylů. Na těchto turnajích začala enormně růst popularita brazilského jiu jitsu (BJJ) a Graciové se rozhodli rozšířit své působení do USA.

Ultimate Fighting Championship

Na počátku 80. let minulého století Heliův nejstarší syn Rorion odjel do USA, aby v Kalifornii vyučoval brazilské, neboli Gracie jiu jitsu. Podobně jako jeho otec a strýc vydal odvážnou „Graciovskou výzvu“, ale v poněkud jiné formě. Rorion nabídl 100.000 dolarů komukoli, kdo porazí jeho nebo kohokoli z jeho bratrů v zápase podle pravidel vale tudo. Tyto zápasy získaly BJJ nesmírnou popularitu také v Americe. Rorion si uvědomil, jaký potenciál leží v této formě propagace rodinného bojového umění a začal uvažovat o vytvoření organizace, která by oficiálně šířila tento sport v USA.

Po několika letech tvrdé práce a propagace BJJ a myšlenky všeamerické ligy vale tudo, se Rorion Gracie setkal s Artem Davie, obchodníkem, který se o boj vale tudo začal zajímat po dovolené v Thajsku, kde navštívil undergroundový zápas ve smíšených bojových uměních. Davie použil své konexe v televizním průmyslu a zařídil setkání Roriona Gracie s Bobem Meyrowitzem, ředitelem Semaphore Entertainment Group (SEG), společnosti, specializující se na pay-per-view (předplacené pořady) sportovní show.

Tito tři muži společně založili organizaci Ultimate Fighting Chamionship (Šampionát ultimátního boje), který poprvé odstartoval v Denveru v Coloradu v roce 1993. První turnaj UFC přilákal asi 86.000 platících diváků u televizních obrazovek a třetí již více než 300.000.

Klikatá cesta ultimátních zápasů

Na příběhu turnaje UFC je dobré ukázat složitou historii a vývoj smíšených bojových umění od zdánlivě excentrické zábavy pro nepočetné publikum, až po dnešní stav, kdy MMA představují svébytnou sportovní disciplínu.

Prvních šest turnajů UFC mělo jen velmi málo pravidel. Neexistovaly váhové kategorie, časové limity nebo kola a žádné povinné ochranné pomůcky. Jedinými pravidly bylo, že bojovníci nesmí útočit na oči, ústa nebo kousat a boje mohou skončit pouze zastavením ze strany rozhodčího, knockoutem nebo submission, která může být dána najevo verbálně nebo „odklepáním“ (tap-outem) na soupeřovo tělo nebo podložku. Zápasy se odehrávaly v osmiúhelníkové kleci, přezdívané „Oktagon“.

Brzy se ukázalo, že takto prvotně pojaté turnaje, přestože přinesly dosud nevídané a mimořádně reálné sportovní bojové výkony, trpí řadou problémů. Často se utkávali borci zcela nesouměřitelných kategorií, jako například 600 librový zápasník sumo Emanuel Yarborough nastoupil proti 200 librovému karatistovi Keithu Hackney.

V prvních turnajích jednoznačně dominoval boj zblízka a především bojovník Graciovy rodiny, Royce Gracie, nositel 4. danu v brazilském jiu jitsu. Royce Gracie ukázal všem ostatním, kteří snad s výjimkou Kena Shamrocka, věnujícího se submission grapplingu, neměli o boji zblízka příliš ponětí, sílu a umění BJJ. Royce jednoznačně zvítězil v UFC 1, 2, 4 a 5; často v boji proti soupeřům výrazně těžším a silnějším.

Počáteční problémy MMA

Jak se ale ostatní, zatím jednodimenzionální bojovníci (karatisté, boxeři apod.) začal přizpůsobovat a stávat se pomalu bojovníky „smíšených bojových umění“ (MMA), ovládajících několik vzájemně se doplňujících stylů, zápasy se začaly prodlužovat, a to často neúměrně. UFC začal ztrácet fanoušky, a proto byl zaveden časový limit půl hodiny a brzy poté i tři rozhodčí, vyslovující verdikt v případě nerozhodného souboje.

Navíc UFC začal dostihovat přízrak vlastní úmyslné negativní reklamy. Majitelé UFC se zprvu snažili nalákat publikum na přízrak „krvavého sportu“, kde se mohlo stát cokoli, dokonce i smrt. Realita byla přirozeně docela jiná, přestože neexistovala reálná pravidla, na místě byl rozhodčí a přísný lékařský dohled.

Navíc se vlivný arizonský senátor John McCain rozhodl získat politické body pomocí rozsáhlého mediálního tažení proti UFC, které nemělo daleko k úmyslné demagogii. Svým vlivem se mu ale podařilo dosáhnout toho, že řada států postavila soutěže ve smíšených bojových uměních mimo zákon. UFC se jako putovní show muselo přesouvat z jednoho státu do druhého a nakonec v podstatě skončilo jako undergroundová záležitost.

Po několika letech nepříliš šťastné existence ale licenci UFC získal podnikatelský subjekt Zuffa, Llc. jehož prezident Dana White byl sám nadšeným fanouškem MMA a rozhodl se na smíšeném bojovém umění nejen vydělat, ale učinit z něho respektovanou, tvrdou, ale přesto normální sportovní disciplínu. Nový sport s jasnými pravidly, akceptovatelný pro širokou veřejnost.

MMA se vrací do mainstreamu

Jeho snahy uspěly v roce 2001, kdy se UFC vrátilo do kabelové televize a okamžitě zlomilo rekordy sledovanosti. Nové, transparentní a jasnými pravidly řízené UFC nyní má časové limity, kola, váhové kategorie a hlavně seznam 31 zakázaných technik a 8 možných způsobů vítězství. Na tomto podkladě bylo UFC jako první 23. července 2001 oficiálně uznáno Nevadskou státní atletickou komisí jako sportovní disciplína. Vznikla „Společná pravidla pro boj ve stylu smíšených bojových umění“.

Komise, která na nich pracovala, použila kombinaci oficiálních olympijských pravidel v boxu, judo a řeckořímském zápase a použila také pravidla pro profesionální soutěže v kickboxu a brazilském jiu jitsu. Tato Společná pravidla se ukázala být velmi dobře sestavena a stala se nepsaným standardem nejenom pro UFC, ale prakticky všechny významnější soutěže MMA ve Spojených státech i mimo ně.

Obrana smíšených bojových umění

Abychom plně pochopili ducha a pravidla MMA jako tvrdého, leč férového sportu, musíme se také podívat na argumenty, které vůči němu použili jeho protivníci. MMA byly nazývány jako „barbarská záležitost“ nebo „lidské kohoutí zápasy“. Je důležité si uvědomit, že obrovské tažení senátora Johna McCaina, které málem způsobilo zánik turnaje UFC a MMA jako takových ve Spojených státech, bylo možná motivováno dost podivně a zákulisně.

McCain je znám jako celoživotní zarputilý fanoušek klasického boxu. McCain pomocí svých politických kontaktů a členství v mediální Federal Control Comission, prakticky donutil kabelové sítě stáhnout UFC z programu. Jeho argumenty spočívaly z toho, že MMA jsou „brutální“, „příliš násilné“ a umožňují údery a kopy na zemi, což je prý údajně nesportovní.

Často se však jedná o pouhé předsudky lidí, kteří se nikdy nesetkali s jiným bojovým sportem, než klasickým boxem. Podle klasických pravidel, vypracovaných markýzem z Queensbury, box dovoluje pouze údery na hlavu a tělo. MMA povolují údery a kopy na všechny oblasti těla kromě genitálií, krku a zadní části hlavy a kromě toho dovolují také kopy kolenem, údery lokty a dále poražení na zem, hození soupeře, páky, škrcení a submission techniky.

V boxu bojovníci používají velké a vycpané rukavice, zatímco v MMA jsou rukavice mnohem menší a méně vycpané. Při prvním pohledu by se zdálo, že boxeři jsou tedy chránění mnohem více. Opak je pravdou. Těžce vycpané boxerské rukavice mají za účel chránit boxerovy ruce, ne jeho soupeře a reálně způsobují, že boxer může za jeden zápas inkasovat desítky, ne-li stovky těžkých úderů na hlavu.

Boxer toho nemá moc na výběr, může protivníka jen udeřit do hlavy nebo do těla. Zásadním rozdílem a výhodou - která má za následek vyšší bezpečnost - je to, že v MMA bojovník disponuje obrovským repertoárem možných technik a pokud například zvolí styl brazilského jiu jitsu, nemusí soupeře vůbec udeřit nebo zasáhnout kopem, ale například porazit na zem a přinutit vzdát se pomocí submission techniky.

MMA mnohem bezpečnější než box

Koneckonců cílem boxu je mlátit vašeho soupeře tak dlouho do hlavy a těla, než se vzdá nebo ztratí vědomí. To v žádném případě není cílem MMA, které zná mnoho jiných způsobů jak zvítězit.

Za 70 let historie moderních smíšených bojových umění bylo zaznamenáno pouze jedno jediné úmrtí na neoficiálním turnaji v Rusku, které navíc paradoxně způsobily údery do hlavy, tedy klasická boxerská technika. Existuje „Manuel Vazquez Boxing Fatality Collection“, což je oficiální dokumentace úmrtí boxerů od roku 1900. Dnes obsahuje přesně 1157 jmen.

Ve srovnání s klasickým boxem, který je společensky naprosto přijatelnou a běžně provozovanou sportovní disciplínou, se tedy na první pohled „surová“ smíšená bojová umění ukazují být jako velice bezpečná pro zdraví bojovníků.

Za 13 let existence amerického turnaje UFC nedošlo k žádnému úmrtí, ba co více, k žádnému vážnému zranění jeho bojovníků. Přitom jen v letech 1920-2006 existuje ve Spojených Státech 640 dokumentovaných úmrtí profesionálních boxerů.

Smíšená bojová umění jsou tvrdý, kontaktní, ale férový a kontrolovaný sport. Zranění, potenciálně utrpěná jeho účastníky, nejsou o nic horší, než zranění, která dejme tomu utrpí hráči ragby, amerického fotbalu nebo házené.

Tréninky MMA jsou bezpečné

Z profesionálně vedeného tréninku, například podle metodiky mezinárodní organizace Shooters MMA, jejímž je členem Penta Gym - si i naprostí začátečníci neodnesou nic více než maximálně běžné odřeniny nebo pohmožděniny, zcela normální pro fotbalisty, hokejisty nebo házenkáře, které nikdo neodsuzuje za „brutalitu“.

Naskýtá se tedy otázka, kdo a proč má zájem tabuizovat a společensky odsouvat na vedlejší kolej smíšená bojová umění, představující reálně bezpečnou a mimořádně zajímavou „multidimenzionální“ sportovní disciplínu, která je přitažlivá pro oko diváka.

Cílem boje ve stylu MMA není způsobovat protivníkovi bolest nebo zranění, ale zvítězit nad ním. Oproti klasickému boxu nebo kick/thai boxu, je možné v rámci MMA zvítězit bez jakýchkoli úderů nebo kopů.

Smíšená bojová umění si začínají nacházet svoji cestu i do sportovního mainstreamu v České republice. Je to ovšem cesta složitá a na jejím počátku je především nutné rozptýlit všechny polopravdy a fámy o tomto sportu.

Trénink v MMA je přitom velice vhodný nejen pro sportovce, hodlající soutěžit, ale pro každého, kdo chce docházet na tréninky reálné sebeobrany a vůbec všechny, kteří si hodlají podstatně zlepšit fyzickou kondici a přitom se i naučit praktické dovednosti pro případ, že by se dostali do konfliktu a byli donuceni použít sílu.